O jednom polozapomenutém výročí

Na začátku tohoto roku si připomínáme 175. výročí úmrtí Josefa Vojtěcha Sedláčka (1785-1836). Kdo to byl? Jaké byly jeho životní osudy?

Pro ty z Vás, kteří dobře znají dílo plzeňské rodačky paní Marie Korandové tuto postavu netřeba představovat. Je to jedna z hlavních postav jejího románu "Plzeňské předjaří", který vyšel právě před deseti lety a autorka za něj dostala prestižní Polanovu cenu.

Pro ty ostatní malá historická exkurze. Josef Vojtěch Sedláček, premonstrátský kněz, český buditel a vlastenec, středoškolský profesor matematiky, zakladatel čtenářských spolků, autor českých spisů a učebnic z oboru matematiky a fyziky, poetiky, různých memoárů, básní a článků se narodil 24. února 1785 v Čelákovicích a zemřel 2. února 1836 v Plzni v nedožitých 51 letech.

Studoval na malostranském gymnáziu v Praze, nato absolvoval filosofickou fakultu a vstoupil na radu svých učitelů-premonstrátů Aloise Davida a Karla Miessnera, kteří si nadaného studenta oblíbili, do premonstrátského řádu. V letech 1807-1810 byl jako novic v Teplé a studoval tu teologii, přírodní vědy, beletrii a připravoval se na povolání učitele. Když získal titul doktora filozofie, nastoupil na místo profesora ve Filozofickém ústavu v Plzni, kde pracoval až do své smrti. Ve škole rychle poznal, že mezi žáky převažují děti z českých rodin, a těžce nesl bezprávné postavení češtiny a nedostupnost vzdělání pro nadané česky mluvící děti. Rozhodl se pomoci a začal nezištně ve škole učit češtinu. Po vydání jazykových dekretů v roce 1816 se jeho zásluhou poprvé 28. ledna 1817 ozvala v Plzni čeština jako vyučovací předmět. 

Tak výrazně ovlivnil zřízení české školy a v tehdy národnostně lhostejné Plzni začal s různými národními českými akcemi. Odebíral všechny možné české časopisy a knihy a rozšiřoval zprávy z nich mezi studenty. Začaly se kupovat české knihy a tam, kde chudí neměli prostředky, půjčoval jim či kupoval tyto knihy. Tak se dostával často do dluhů. Cítil, že osvěta a vzdělání zlepší život prostého lidu a proto spoluzakládal vzdělávací a čtenářské spolky. Podílel se na založení první čtenářské společnosti v Čechách Puchmajerem v roce 1818 v Radnicích. Přibývalo dalších společností a Josef  Vojtěch Sedláček v Krameriových novinách dával podnět k jejich zakládání. Podílel se na pořádání českých divadelních představení, recitačních a hudebních akademií, kde i sám účinkoval. První divadelní hry byly úpravy německých děl. Společně s Josefem Františkem Smetanou (1801-1861) podporoval až do konce svého života (+1836) založené spolky. Stál také u zrodu Národního muzea v Praze.

 Jeho zásluhy o probuzení národního vědomí v tehdy dosud poněmčené Plzni jsou mimořádné, také proto že Plzeň zůstávala až do druhé poloviny XIX. století sice česká, ale protihusitská a silně konzervativní. Byl přítelem Josefa Jungmanna a Josefa Kajetána Tyla. Jana Chaloupková, autorka publikace "Čeští premonstráti v Teplé a jejich účast na budování klášterní knihovny" nazvala Sedláčka "Plzeňským Jungmannem". 

Vedle své buditelské a lidovýchovné činnosti sám psal a nejvýznamnější jsou jeho dvě přírodovědecká díla, napsaná v českém jazyce. Jsou to "Základowé měřictvij čili Geometrye" (Praha, 1822) a "Základowé přjrodnictvij aneb fyziky a mathematiky potažné neboli smjšené" (I. díl, Praha 1825, II. díl, Praha 1828). Poznámka: dlouhé "í" se psalo jako "j".

Jako všichni plzeňští profesoři, ani Sedláček nebyl jednostranným odborníkem a zabýval se také filologií, řečtinou, latinou, od roku 1816 pilně studoval češtinu (hovořilo se německy), vydal Puchmajerův "Rýmownjk", a jako stoupenec slovanské vzájemnosti studoval ruštinu.

Aby probudil u Plzeňanů české národní cítění, psal historická díla ze slavných období Čech. Sedláčkovo ryzí vlastenectví bylo očividné, ale už ve své době psal zastarale a konzervativně, takže byl kritizován i Jungmannovci. Snad toto byla příčina, proč ke sklonku života publikoval německy.

Sedláček mnohokrát pobýval v Mariánských Lázních a bydlel v někdejším Nehrově domě Zlatá koule. Setkal se ještě s doktorem Nehrem. Hovořilo se německy. Čeština se tehdy teprve znovu probouzela a ještě se značně lišila od češtiny mladší. Jeho báseň o Mariánských Lázních z roku 1819 byla první českou básní, napsanou o našich lázních . Byla uveřejněna v "Hlasateli českém":

"Pozdrawenj Maryanských láznj při prwnjm gich spatřenj od Josefa Wogtěcha Sedláčka kanownjka Teplánského, doktora filozofie a profesora matematyky, pak jazyka literatury řecké a české na filozofickém včenj w Plzni." 

Psáno w Maryanských láznjch 5.zářj 1819.

"Ljbám tebe, země svatá! - lůno diwů věčnjch!
Patero an léčjcými praudy lidstwo pogjš,
Dechem božským neduhy a nemoc těla hogjš
tebe w sláwozpěwu hlásám - gmenem Čechů wděčných.
Tebau nemá nám být wina newděčnosti dána,
(Gakož bědowal tam wěsstec w Karolowých warech,
O gegichžto nikdo česky nepěl gesstě darech)
Gakbys nebyla snad w Čechách Čechům darowána."

 

(Vysvětlivky: g=j, j=í, ss=š, w=v) 

Pramenem pro výše uvedená životopisná data a děje byla HAMELIKA - Historie Mariánských Lázní a okolí (http://www.hamelika.cz/slavnihoste/S_SEDLACEK.htm).

 

 

Sto sedmdesáté páté výročí úmrtí tohoto velkého Plzeňana (mimochodem Sedláčkova ulice se jmenuje právě po něm) společnost PRESSFIL připoměla vydáním speciální příležitostné poštovní dopisnice s natištěnou známkou s motivem poštovní trubky a hodnoty "A" (ta je platná pro tuzemské výplatné, ekvivalent je dnes 10,00 CZK). Více se o vydávaných dopisnicích můžete dozvědět na: http://dopisnice.blogspot.com. 

A dobrá zpráva na závěr. Pro letošní rok se připravuje - na předvánoční trh - nové vydání knihy paní Marie Korandové "Plzeňské předjaří". Tentokrát opět s doplněním o množství obrázků, rytin a samozřejmě i části "Osoby a osobnosti" - tak trochu "drbárny" o reálných postavách a jejich dalších osudech.